3. ODJEZD
6. 2. 2015
" Nech toho" okřikla jsem svou fenu Lucy. Lízáním mě probudila ze sna. Byl nádherný. Létala jsem a svět pod sebou jsem měla jako na dlani. Pomalu se otáčím na sestřinu postel. Asi je už dávno vzhůru. Z koupelny bylo slyšet, jak si Paula fénuje vlasy.
" Vstávej, Edith" probudí mě mamka a vyžehlené věci položí k mému otevřenému kufru.
" Kolik je hodin?" zívnu.
" Půl osmé".
To mě úplně probudí. Vystartuju do koupelny, pak si na sebe natáhnu sukni pokolena a fialové triko s potiskem. Seběhnu dolů na snídani a je čas balit. Do červeného kufru na kolečkách hodím oblečení a všechno ostaní. Bradavické hábity už mám vyžehlené. Knihy a učebnice, pergameny, brky a inkousty schrábnu do větší kožené tašky. Deník Dorothy i svůj nově koupený uložím kapsičky kufru. Když jsem konečně hotová je devět hodin. Půl hodiny před odjezedem si stihnu zapsat:
1. září 2014
Tak je to tady. Odjíždím! Ruth je z toho celá smutná. Bude se mi po ní stýskat. Jdu se naposledy rozhlédnout po domě.
Naposledy se rozhlédnu po svém milém domově. Bude mi scházet.
" Odjezd!!!!!!!!" zvolá taťka.
Běžím si do pokoje pro věci. Popadnu kufr, tašku, brašnu a příruční kabelku, ve které mám peníze, mobil,.............. Předemnou hopká Ruth se sovou Herriet v kleci. Všechno naložím do auta. Sedím vedle Pauli. Na nádraží King' s Croos jsme dorazili o půl jedenácté. Táta mi sehnal vozík, na který jsme naložili věci.
" Jak se dostaneme na nástupiště 9 a 3/4?"
" Nevím, o tom Dorothy nepíše" rozhodím bezradně rukama.
" Co se třeba zeptat" navrhne mamka.
Otočím se. Za námi přichází paní s tlupou dětí.
" Lauren, di první" pobídne dívku. Dívka se rozběhne a zmizí ve zdi. Když celá rodina zmizí, napodobím ji. Rozběhnu se. Už cítím, že narazím do přepážky. Ještě kousek. Každou chvíli narazím! Proletím přepážkou.
Pomalu otevřu oči. Obličej mi ovane teplý vzduch. Na to, že je prvního září, je teplo. Ráno teploměr ukazoval 27 Celsia.
Předemnou stojí černočervená lokomotiva a vydechuje páru. Táta mi do vlaku podá kufr a já ho strčím do výklenku. Vyskočím za rodinou zpět na nástupiště. Od maminky dostávám kázání. Hodiny ukazují za pět minut jedenáct. Je čas se rozloučit.
" Tak tedy ahoj" bouchne mě Paula do zad.
Ruth si stoupne na špičky a pevně mě obejme.
" Bude tu bez tebe nuda" zašeptá mi do ucha." Nikdo si se mnou nebude hrát. A Paula už vůbec ne" dodá, když vidí můj rozesmátý víraz.
" Ahoj Edith, brzo napiš" připomene mi mamka a dá mi pusu na rozloučenou.
" Ahoj, Di a chovej se slušně" rozloučí se táta.
" Zátím Edi" znovu mě obejme Ruth." Pošli mi moc fotek."
" No tak Ru" vykrucuju se z jejího objetí.
Průvodčí zapíská. Zalezu do vlaku a dlouho mávám. Mé vlasy, tentokrát upevněné jem čelenkou vlají ve větru. Vydám se hledat. Nikde není volné kupé až na to poslední. Odhodlaně otevřu dveře.
" Ahoj" usměju se. " Je tu volno?"
"Ano" hlesne dívka.
V kupé sedí dívka. Barvy vlasů špinavá blondýna. Má hnědé oči a na sobě dlouhou bleděmodrou sukni, žluté triko s dlouhým rukávem a vlasy svázané do copu, upevněné žlutomodrou gumičku. Je to přesně ona, kterou jsem potkala u přepážky.
" Já jsem Lauren" podává mi ruku" Lauren Plum".
" Edith Wilson" chopím se nabízené ruky. Myslím, že jsem našla kamarádku. Dokonce i nejlepší.